Moravcova věta o Okamurovi odhaluje myšlení, které místo veřejné služby zavádí filtr poslušnosti a soukromou moc vydává za novinářskou svobodu. V tom je celé selhání ČT i elit teď.
Moravec odkryl tvář
Václav Moravec se po odchodu z České televize prezentuje jako člověk, který se konečně osvobodil. Už mu prý nikdo nemůže nařídit, koho má zvát. Už mu nikdo nemůže mluvit do dramaturgie. Už si může ve vlastním projektu dělat pořad podle sebe.
Jenže právě tím odkryl mnohem víc, než možná chtěl.
Neukázal tvář nezávislého novináře. Ukázal tvář člověka, který si veřejnoprávní obrazovku zřejmě dlouhodobě pletl s osobním územím. Jako by Česká televize nebyla službou veřejnosti, ale jeho soukromým salonem, do kterého smí vstoupit jen ten, koho moderátor osobně uzná za vhodného.
To není novinařina. To je mocenské uvažování.
Z veřejnoprávního moderátora soukromým vládcem
V soukromém projektu si Václav Moravec může zvát, koho chce. Může si vytvořit vlastní klub, vlastní okruh hostů, vlastní publikum i vlastní pravidla. Může se rozhodnout, že Tomia Okamuru nikdy nepozve. Může vést rozhovory jen s těmi, kteří zapadají do jeho představy „správné“ veřejné debaty.
To je jeho právo.
Ale v České televizi toto právo neměl. Tam nebyl majitelem obrazovky. Tam byl zaměstnancem nebo spolupracovníkem veřejnoprávní instituce placené všemi občany. Tedy i voliči Tomia Okamury, Andreje Babiše, Petra Fialy, Kateřiny Konečné, Ivana Bartoše nebo kohokoli jiného.
Veřejnoprávní moderátor nemá být diktátorem výběru. Má být správcem veřejné debaty.
Deníky zaznamenaly, kde si Moravec konečně může zvát, koho chce
Veřejně bylo popsáno, že Václav Moravec po odchodu z České televize spustil vlastní projekt Moravec.cz. Právě tam si může konečně realizovat svůj svět. Může si vybrat hosty, témata i styl debaty. Může rozhodovat bez Rady ČT, bez vedení ČT, bez veřejnoprávní kontroly a bez povinnosti odpovídat všem koncesionářům.
A právě tady je zásadní rozdíl.
Soukromý projekt je Moravcův prostor. Česká televize však nebyla jeho osobní majetek. Byla financována veřejností. Proto se v ní nemohlo rozhodovat podle principu: tohoto politika Moravec snese, tohoto nesnese, tohoto pustí do debaty a tohoto nechá za dveřmi.
Pokud si dnes Moravec stěžuje, že mu někdo chtěl „nařídit“ Okamuru, pak tím nepřímo přiznává, že veřejnoprávní logiku nikdy nepřijal naplno.
Styl sociálního kreditu v přímém přenosu
Moravcovo uvažování připomíná nebezpečný princip sociálního kreditu. Ne v technickém smyslu čínského systému, ale v mentálním nastavení: nejdřív člověka politicky ohodnotíme, pak rozhodneme, zda si zaslouží přístup k veřejnému prostoru.
Politik není pozván podle mandátu, významu nebo aktuálního tématu. Je posuzován podle toho, zda splňuje hodnotový filtr moderátora. Volič není respektován jako občan. Je nepřímo potrestán za to, že volil „špatně“.
To je přesně ten typ myšlení, který je pro veřejnoprávní média smrtící.
Veřejnoprávní televize nemá občany vychovávat tím, že jejich zvolené zástupce vymaže z hlavní debaty. Má jim klást tvrdé otázky. Má je konfrontovat. Má je usvědčovat z rozporů. Ale nemá předstírat, že část politické reality neexistuje.
Tohle uvažování známe z autoritářských režimů
Myšlenka, že někdo smí do veřejného prostoru jen tehdy, pokud projde ideologickým filtrem, není nová. Tento typ uvažování známe z autoritářských režimů. Znali ho komunisté. Znali ho nacisté. Vždy šlo o stejný princip: nejdřív se určí, kdo je politicky přijatelný, a kdo ne; kdo smí mluvit, a kdo má být umlčen; kdo patří do veřejného prostoru, a kdo má být vytlačen na okraj.
Samozřejmě tím neříkám, že Václav Moravec je nacista nebo komunista. Říkám, že logika politického třídění lidí na přijatelné a nepřijatelné je logika, kterou demokratická společnost musí odmítnout hned v zárodku.
A ve veřejnoprávní televizi dvojnásob.
Protože tam nejde o soukromý vkus jednoho moderátora. Tam jde o službu celé společnosti.
Taxikář, pekař, policista, hasič
Představme si, že by Moravcova logika začala platit i jinde.
Taxikář by vás neodvezl, protože nesouhlasí s vaším politickým názorem. Pekař by vám neprodal rohlíky, protože jste volili špatnou stranu. Policista by k vám nepřijel, protože jste volič SPD. Hasič, který volí ANO, by odmítl hasit dům člena ODS. Lékař by nejdřív zkoumal, zda jste dostatečně hodnotově přijatelný pacient. Úředník by nechal vaši žádost ležet na stole, protože se mu nelíbí váš politický názor.
To zní absurdně.
Jenže přesně proto je podobné uvažování nepřijatelné i ve veřejnoprávních médiích. Kdo je placen z veřejných peněz, neslouží jen svým názorovým spojencům. Slouží všem. I těm, kteří jsou mu nepříjemní. I těm, jejichž politická volba se mu nelíbí.
Veřejnoprávní novinář nemá být soudce voličů
Václav Moravec jako moderátor České televize neměl soudit voliče přes výběr hostů. Neměl rozhodovat, že statisíce občanů mají sice právo volit, ale jejich zástupce už nemá právo usednout do hlavní veřejnoprávní debaty.
To je pohrdání demokracií.
Demokracie není jen vláda těch, kteří se líbí pražským redakcím. Demokracie je i respekt k výsledku voleb, k pluralitě názorů a k tomu, že veřejný prostor nepatří jedné názorové vrstvě.
Novinář má politiky tvrdě zkoušet. Má je tlačit ke konkrétním odpovědím. Má jim připomínat rozpory. Má je konfrontovat s fakty.
Ale nemá se stát samozvaným vrátným demokracie.
Moravec je všechno, jen ne obraz nestranného novináře
Václav Moravec se dlouho tvářil jako symbol seriózní veřejnoprávní žurnalistiky. Jenže jeho vlastní výroky po odchodu z ČT ukazují něco jiného. Ukazují člověka, který nestrannost zaměnil za vlastní autoritu. Veřejnou službu za osobní moc.
Redakční svobodu za právo rozhodovat, kdo je politicky přijatelný.
Redakční svobodu za právo rozhodovat, kdo je politicky přijatelný.
To není role novináře ve veřejnoprávním médiu.
To je role politického arbitra bez mandátu.
A právě proto je oprávněné říct, že Moravec svým uvažováním zklamal. Ne proto, že má názor. Každý novinář má nějaký názor. Selhání spočívá v tom, že se tento názor stal filtrem veřejnoprávní obrazovky.
Soukromý trůn je konečně poctivější
Paradoxně je Moravcův soukromý projekt férovější než jeho působení v ČT. Tam už nikdo nemusí předstírat, že jde o službu všem. Tam je jasné, že jde o Moravcův svět, Moravcův výběr, Moravcova pravidla a Moravcovo publikum.
Kdo chce, může ho sledovat. Kdo nechce, odejde jinam.
To je v pořádku, byť ne tak úplně! Pekař může brzo prodávat rohlíky jen těm co chce on!
Ale právě tím se zpětně ukazuje, jak problematické bylo, když podobnou logiku uplatňoval v České televizi. Soukromý Moravec může být selektivní. Veřejnoprávní Moravec měl být nestranný.
Moravec nepřišel o svobodu, ale o nedotknutelnost
Václav Moravec nepřišel o svobodu. Přišel o nedotknutelnost veřejnoprávního trůnu. Přišel o možnost tvářit se, že jeho osobní dramaturgie je automaticky veřejný zájem.
Dnes si může ve vlastním projektu zvát, koho chce. Může Tomia Okamuru ignorovat, přehlížet nebo odmítat. Ale tím už nepoškozuje veřejnoprávní princip. Tím jen ukazuje, jaký mediální svět si přeje vytvořit.
Problém je, že podobné uvažování přinesl už dříve do České televize.
Prohřešky, které si zaslouží článek, můžete hlásit na anticorruptionhotline.com nebo na protikorupcnilinka.cz.
