Ještě před nástupem do čela Sovětského svazu si Michail Gorbačov vytvořil poměrně přesnou představu o ekonomických slabinách systému, který později začal reformovat. Zkušenosti z regionální stranické práce i z odpovědnosti za zemědělství mu ukázaly, že plánovaná ekonomika trpí nízkou motivací, plýtváním a chybějící odpovědností. Podle životopisu historika Williama Taubmana však Gorbačov dlouho postupoval uvnitř aparátu opatrně a veřejně dával najevo loajalitu k vedení.

Na konci 60. let Gorbačov zvažoval, že stranickou dráhu opustí a zaměří se na akademickou práci. Vedle práv studoval ekonomii a stále více pochyboval o oficiální linii komunistické strany. V rozhovorech se svým někdejším spolužákem Zdeňkem Mlynářem před Pražským jarem připouštěl možnost demokratizace v Československu, podobný vývoj v Sovětském svazu však pokládal za nereálný.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se Gorbačov ocitl v rozporu mezi vlastním pohledem a potřebou kariérního postupu. Pokusil se Mlynáře kontaktovat telegramem, který zachytila KGB. Následně hájil oficiální stanoviska Moskvy, přestože při návštěvě Československa na podzim 1969 dospěl k závěru, že tamní obyvatelé sovětskou okupaci nepřijali.

Brzy poté se stal nejprve druhým mužem a roku 1970 prvním tajemníkem oblastní komunistické strany ve Stavropolu. K postupu mu pomohly kontakty ve vedení KSSS, včetně Jurije Andropova, pozdějšího šéfa Sovětského svazu, a přízeň Leonida Brežněva. V systému, kde prakticky veškerá hospodářská aktivita patřila státu, měli regionální straničtí představitelé mimořádnou kontrolu nad podniky, zemědělstvím, úřady i společenskými organizacemi. Jejich postavení přitom bylo velmi obtížné zpochybnit bez souhlasu nejvyššího stranického vedení v Moskvě.

Úspěchy měřené normami místo skutečné efektivity

Gorbačov ve Stavropolu prosadil rozsáhlý zavlažovací projekt, který měl zmírnit dopady sucha, a získal pozornost také díky rekordní sklizni obilí. Tyto výsledky mu otevřely cestu vzhůru, současně ale odhalovaly povahu sovětského hospodaření. Politicky oceňované kampaně se posuzovaly především podle splněných plánů a veřejného dojmu, nikoli podle skutečných nákladů, dlouhodobé návratnosti či efektivního využití zdrojů.

Právě v této době Gorbačov postupně docházel k tomu, že problém není pouze ve výběru konkrétních funkcionářů. Za zásadní považoval nedostatek odpovědnosti, motivace a zpětné vazby. Přístup k překladům západních levicových autorů i cesty do zahraničí mu poskytly srovnání, které běžní sovětští občané neměli.

První návštěva Itálie v roce 1971 a pozdější cesty do Německa, Beneluxu či Francie na něj silně zapůsobily. Nevšímal si jen větší volnosti veřejné debaty, ale také zjevně vyšší životní úrovně. Ve Francii sledoval fungování soukromého zemědělství a jeho efektivitu. Západní způsob hospodaření pro něj byl dokladem, že vlastnictví, individuální iniciativa a možnost otevřeně hodnotit výsledky vytvářejí podmínky, které sovětský model postrádal.

Na konci 70. let přešel Gorbačov do Moskvy, kde na ústředním výboru převzal zemědělství. Jeho kariéře opět pomohl Andropov. Gorbačov se zároveň pohyboval ve vedení, které stále více poznamenával vysoký věk a zdravotní stav jeho členů. Brežněv byl vážně nemocný a rozhodování politbyra se podle Taubmana stávalo formálním a nefunkčním. Navenek proto Gorbačov pokračoval ve veřejných projevech loajality, zatímco neveřejně sledoval rozklad systému a připravoval se na další postup.

Zemědělství jako obraz strukturální krize SSSR

Nejviditelnějším důkazem hospodářských potíží bylo zemědělství, za které Gorbačov od roku 1978 nesl politickou odpovědnost. Sovětský svaz nebyl soběstačný ani v produkci obilí a dovoz rostl. Nákupy na světových trzích financoval zejména příjmy z vývozu ropy. Situaci dále zkomplikovalo americké obilní embargo vyhlášené prezidentem Jimmym Carterem po sovětské invazi do Afghánistánu.

Rok 1980 přinesl nepříznivé počasí, záplavy v některých oblastech a sklizeň obilí 189,1 milionu tun. Produkce brambor zaostala za plánem o 40 milionů tun a byla nejnižší od 30. let. Klesla také výroba mléka a masa, zatímco dovoz dosáhl 35 milionů tun obilí a jednoho milionu tun masa. Neuspokojivá sklizeň z roku 1981 už nebyla zveřejněna a následně se údaje o zemědělské produkci utajovaly.

Potíže nevznikaly jen vlivem počasí. Obilí se kazilo kvůli nedostatečným skladovacím a dopravním kapacitám, podniky plnily normy i manipulací se státními zásobami a úspěšnější farmy přicházely o nadplánovou produkci, aby se zakryly propady jinde. Stát navíc někdy vykupoval pšenici z méně vhodných severních oblastí dráž než produkci z úrodnějších regionů. Místní funkcionáři měli silný zájem na číslech, která jim přinesou ocenění nebo povýšení, nikoli na zvyšování reálné produktivity.

Gorbačov tento systém poznal z obou stran: jako regionální funkcionář se podílel na mobilizačních sklizňových kampaních a v Moskvě následně čelil nepřetržitému proudu žádostí o dodatečné zdroje a pomoc. Vedle provozních ztrát se šířila korupce, od přímých úplatků po výměnu služeb, darů a neformálních výhod.

Taubmanův životopis tak zachycuje, že budoucí architekt perestrojky nevyrostl mimo sovětský aparát, ale přímo v jeho nejvyšších patrech. Zkušenost s neracionálním hospodařením, nefunkčními pobídkami a uzavřeným rozhodováním mu pomohla pojmenovat příčiny stagnace. Současně však dlouhé působení v systému posílilo jeho víru, že jej bude možné napravit reformami shora, přestože strukturální problémy sovětské ekonomiky byly mnohem hlubší.