Práce na dálku se v českém pracovním právu od října 2023 opírá o výrazně podrobnější pravidla než dříve. Pro firmy to znamená nejen větší právní jistotu, ale také nové nároky na administrativu, nastavení vnitřních procesů a řešení nákladů spojených s výkonem práce mimo pracoviště.
Zákoník práce dříve pojmy jako home office nebo práce na dálku v dnešním významu prakticky neupravoval. Až novela účinná od října 2023 zavedla práci na dálku jako samostatněji vymezený institut a stanovila základní práva a povinnosti zaměstnavatelů i zaměstnanců. Za práci na dálku se dnes považuje výkon práce mimo pracoviště zaměstnavatele, nejčastěji z domova, případně z jiného předem dohodnutého místa.
Rozšíření tohoto režimu urychlila především covidová léta spolu s digitalizací a rozvojem komunikačních technologií. V řadě oborů se ukázalo, že část práce lze efektivně vykonávat i bez fyzické přítomnosti v kanceláři. Právě to se nyní promítá i do podrobnější právní úpravy, která má omezit spory o podmínky, odpovědnost a úhradu výdajů.
Základem je vždy písemná dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zákon sice přesně nenařizuje její obsah, v praxi by ale měla upravit hlavně místo výkonu práce, způsob komunikace, rozvržení pracovní doby, dobu trvání dohody, náhradu nákladů i otázky bezpečnosti práce. Pokud zaměstnanec kombinuje práci z domova a práci na pracovišti, vyplatí se přesně stanovit také rozsah tohoto režimu.
Pro zaměstnavatele je důležité i to, že dohoda o práci na dálku je poměrně flexibilní. Obě strany ji mohou ukončit dohodou ke sjednanému dni, případně jednostrannou písemnou výpovědí bez uvedení důvodu s patnáctidenní výpovědní dobou od doručení druhé straně. Lze si ale sjednat i jinou délku výpovědní doby, pokud bude stejná pro obě strany, nebo možnost jednostranné výpovědi úplně vyloučit.
Firmy nemohou home office běžně nařídit
Práce na dálku je postavena na vzájemné dohodě. Zaměstnavatel proto zpravidla nemůže jednostranně rozhodnout, že zaměstnanec bude pracovat z domova nebo z jiného místa mimo firemní pracoviště. Stejný závěr platí i pro interní předpisy, které zákonem požadovanou dohodu nahradit nemohou.
Výjimkou jsou jen situace, kdy možnost nařídit práci na dálku stanoví opatření orgánu veřejné moci, například podle krizového zákona, a současně to dovoluje povaha práce. I tehdy ji lze písemně nařídit jen na nezbytně nutnou dobu. Zaměstnanec navíc musí bez zbytečného odkladu písemně určit vhodné místo, odkud může pracovat, nebo sdělit, že takové místo nemá.
To má i praktický ekonomický dopad. Pokud zaměstnanec nemá odpovídající internetové připojení, technické vybavení, dostatečně klidné prostředí nebo nelze zajistit ochranu informací a podmínky bezpečnosti práce, zaměstnavatel mu práci na dálku nařídit nemůže. V takové chvíli musí hledat jiné provozní řešení podle konkrétní situace.
Zaměstnanci přitom na home office obecně právní nárok nemají. Mohou o něj požádat, firma ale žádosti zpravidla nemusí vyhovět ani rozhodnutí vysvětlovat. Odlišný režim platí pro těhotné zaměstnankyně, lidi pečující o dítě mladší devíti let a pro ty, kteří převážně sami dlouhodobě pečují o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve středně těžké, těžké nebo úplné závislosti. Pokud tito pracovníci podají písemnou žádost, zaměstnavatel ji musí posoudit a případné zamítnutí také písemně odůvodnit. Ani tehdy ale nejde o automatický nárok na práci na dálku.
Paušál 4,70 Kč za hodinu snižuje administrativu
Významnou část firemní praxe tvoří náhrady nákladů. Zákoník práce vychází z toho, že náklady spojené s výkonem závislé práce nese zaměstnavatel, a tento princip platí i pro home office. Současně ale umožňuje, aby se obě strany předem písemně dohodly, že zaměstnanci náhrada nákladů poskytována nebude.
Pokud taková dohoda neexistuje, zaměstnanci náleží kompenzace výdajů spojených s prací na dálku. Typicky jde o elektřinu, vytápění, vodu nebo internetové připojení. Firmy mohou zvolit buď úhradu skutečně vynaložených a prokázaných nákladů, nebo paušální náhradu za každou započatou hodinu práce na dálku. Právě paušál bývá v praxi pro zaměstnavatele administrativně jednodušší, protože odpadá složité dokládání jednotlivých výdajů.
Pro rok 2026 činí paušální náhrada 4,70 Kč za hodinu práce na dálku podle vyhlášky č. 572/2025 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí její výši stanovuje každoročně na základě dat Českého statistického úřadu o spotřebě domácností přepočtených na model práce na dálku za jednu dospělou osobu a jednu hodinu.
Odlišná pravidla platí pro pracovníky na DPP a DPČ. U těch zákon nárok na náhradu nákladů při práci na dálku automaticky nezakládá a vzniká jen tehdy, pokud si jej se zaměstnavatelem výslovně sjednají.
Z ekonomického pohledu může home office zaměstnancům přinést úsporu času i peněz za dojíždění a větší volnost při organizaci dne. Firmám zase pomáhá při náboru, rozšiřuje okruh uchazečů a může podpořit udržení pracovníků. V některých případech navíc otevírá prostor ke snížení nákladů na kanceláře. Současně ale zvyšuje nároky na řízení týmů, komunikaci, ochranu informací i kontrolu pracovního režimu. Právě proto dnes více než dřív platí, že čím přesněji jsou pravidla home office nastavena v písemné dohodě, tím menší je riziko budoucích sporů i nečekaných nákladů.
