Rozhodnutí indického NCLT, tedy Národního tribunálu pro právo obchodních společností, v osobní insolvenci podnikatele Subhaše Chandry vyvolalo v Indii ostrý spor o to, jak daleko může při řešení dluhů zajít odpis pohledávek. Opozice upozorňuje, že schválené vypořádání je ve srovnání s původně uváděnými nároky věřitelů mimořádně nízké a zpochybňuje férovost celého procesu.

Jádrem sporu je verdikt, který výrazně snížil Chandrovu odpovědnost v řízení o osobním bankrotu. Podle kritiky Indického národního kongresu mají věřitelé získat jen 6,5 crore rupií oproti nárokům přesahujícím 22 000 crore rupií. V indickém číselném systému jde o miliardové částky; jedna crore představuje deset milionů rupií. Právě tento nepoměr se stal hlavním argumentem opozice, která mluví o extrémním „haircutu“, tedy o hlubokém odepsání dluhu.

Rahul Gandhi, vůdce opozice, rozhodnutí napadl na síti X a tvrdil, že v zemi existují dva odlišné režimy nakládání s dlužníky: přísný pro běžné občany a výrazně mírnější pro vybrané velké podnikatele. Podobně vystoupil i generální tajemník Kongresu Randeep Singh Surjewala, podle něhož se pod pojmem „haircut“ skrývá faktické prominutí úvěrů průmyslníkům. Komunikační šéf strany Jairam Ramesh pak uvedl, že nejde jen o odpis, ale o krok, který podle něj zesměšňuje indický insolvenční rámec zavedený zákonem o insolvenci a bankrotu z roku 2016.

Politická rovina sporu je výrazná, pro finanční sektor je ale podstatnější jiná otázka: jaké signály podobné rozhodnutí vysílá bankám a ostatním věřitelům. Pokud jsou v insolvenčních řízeních uznávány velmi nízké návratnosti vůči vysokým pohledávkám, roste tlak na přehodnocení hodnoty zajištění, role osobních garancí i vymahatelnosti závazků u velkých podnikatelských skupin. Právě osobní záruky bývají v úvěrových strukturách důležitým nástrojem, jak banky omezují riziko v případě problémů firem napojených na rozsáhlé konglomeráty.

Kancelář Subhaše Chandry proti kritice namítla, že veřejně uváděná čísla jsou zavádějící. Podle jejího vyjádření si Chandra v dané věci od žádného věřitele přímo nepůjčil a vystupoval pouze jako osobní ručitel za úvěry společností „vzdáleně spojených“ se skupinou Essel Group. Celková suma pohledávek vůči němu v osobním insolvenčním řízení má podle tohoto stanoviska činit 3 992 crore rupií, nikoli více než 22 000 crore. Zároveň kancelář uvedla, že pohledávka ve výši 620 crore rupií byla vypořádána a dlužnické společnosti nabídly úhradu 1 063 crore rupií.

Právě rozpor mezi částkou, o níž mluví opozice, a hodnotami uváděnými Chandrovou kanceláří ukazuje, že spor není jen politický, ale také účetní a právní. Rozdíl může vycházet z odlišného pohledu na to, které nároky jsou v osobním řízení skutečně připuštěné, jaké závazky se týkají přímo ručitele a jaké zůstávají na úrovni firemních dlužníků. Pro banky i investory je tento detail zásadní, protože od něj se odvíjí skutečná míra ztráty a také to, jak budou do budoucna oceňovat podobná rizika.

Surjewala zároveň vyzval indickou ministryni financí, aby zveřejnila data za posledních dvanáct let o tom, kolik peněz se podle něj v rámci odpisů přes NCLT ztratilo. Naznačil, že by mohlo jít o více než 10 lakh crore rupií, tedy o mimořádně vysoký objem v indickém měřítku. Bez ohledu na politickou nadsázku tím opozice otevírá téma, které má přímý dopad na veřejné finance, státní banky i důvěru v insolvenční systém: zda mechanismus restrukturalizace skutečně maximalizuje návratnost pro věřitele, nebo v některých případech jen formalizuje velmi hluboké ztráty.

Aktuální kauza tak přesahuje samotné jméno Essel Group. V Indii znovu rozproudila debatu o tom, kde leží hranice mezi legitimní restrukturalizací dluhu a rozhodnutím, které už může působit jako nepřiměřené zvýhodnění velkých byznysových jmen na úkor bank a jejich věřitelů.