Madagaskar a ostrov Svaté Marie se na přelomu 17. a 18. století staly důležitým zázemím pirátů hlavně z ekonomických důvodů. Rozhodovala blízkost hlavních obchodních tras mezi Indií a Evropou, možnost zásobování i slabší místní mocenská kontrola. Námořní lupičství tak nevznikalo jen z dobrodružství, ale i jako vedlejší produkt rostoucího koloniálního obchodu, tvrdších poměrů na moři a zhoršující se situace tisíců námořníků.
V asijských přístavech piráti naráželi na uzavřenější prostředí. Obchodní společnosti už tam měly vybudované své faktorie a ovládaly významnou část euroasijského trhu. Pro ně i pro místní obchodníky byli piráti přímou hrozbou pro plynulost obchodu a bezpečnost zásilek. O uloupené zboží byl navíc malý zájem a jejich vojenská síla nebyla pro místní vládce zásadně využitelná. Pokud chtěli působit v Indickém oceánu dlouhodobě, potřebovali základnu v dosahu tras do Evropy. Právě tuto roli převzal Madagaskar a blízký ostrov Svaté Marie.
Tato území nabízela hned několik výhod. Nebyla zde silná jednotná říše ani evropská moc, která by proti bukanýrům soustavně zasahovala. Místní vládci naopak dokázali využít muže se zkušeností s děly a námořním bojem ve vlastních konfliktech. Piráti se tak zapojovali do regionálních válek a za služby získávali odměnu včetně otroků. Vedle toho hrála roli i praktická stránka provozu: dobré přístavy, dostupné zásoby hovězího masa a rýže a prostor pro opravy lodí i doplnění posádek.
Dobře je to vidět na případu Abrahama Samuela, který si začal říkat král Fort Dauphinu. Původem z Martiniku se po ztroskotání usadil v zátoce s opuštěnou francouzskou pevností a postupně si vybudoval vlastní mocenské centrum. Opravil doky a nabídl je dalším pirátům. Do Fort Dauphinu pak proudili nejen lupiči, ale i obchodníci, protože zde našli bezpečné útočiště, zásoby, možnost směnit kontraband či otroky a také nabrat nové muže. Z ekonomického pohledu šlo o malé, ale funkční logistické centrum navázané na nelegální i poloslegální obchod. Samuelova pozice však stála na křehkých místních vztazích a po jeho smrti jeho miniaturní říše rychle zanikla.
Současně se zvyšovalo napětí mezi piráty a obchodními kruhy v Atlantiku. S rozvojem koloniálního obchodu byly ztráty z přepadených lodí citelnější a obchodníci začali jednat tvrději. Zlom přišel roku 1698 v New Yorku, kdy ztráta čtyř lodí Východoindické společnosti plujících na Madagaskar přiměla tamní obchodnickou komunitu postavit se pirátům otevřeně. Ti reagovali násilím, mimo jiné i útoky na pobřeží mezi Severní Karolínou a New Yorkem v roce 1699.
Významný byl také vývoj na trhu práce v námořní dopravě. Po skončení války o španělské dědictví se podle dobových údajů ocitlo bez práce asi 40 tisíc mužů. Zatímco během války byl o námořníky velký zájem, po jejím konci mohli rejdaři snižovat mzdy a při nespokojenosti snáze měnit celé posádky. Pro část mužů se pirátství stávalo alternativou k chudobě. Ani tato cesta ale nebyla otevřená všem, protože kapitáni dávali přednost lidem bez rodinných a místních závazků. Rostla tím nenávist vůči kapitánům i napětí mezi řadovými námořníky a těmi, kteří přešli k lupičství. Tvrdší konkurence a tlak na výdělek zároveň přispěly k brutalizaci prostředí na moři.
Obchodní zájmy a tvrdší zásahy státu
Když začalo být zřejmé, že pirátství ohrožuje širší obchodní systém, přišla tvrdší reakce států. Britské námořnictvo zahájilo rozsáhlejší zásahy. U západního pobřeží Afriky byla zničena loď Royal Fortune, guvernér Nicholson zajal u Virginie stovku pirátů a 26 z nich nechal popravit, zatímco u pobřeží Nové Anglie vedly podobné akce k 57 popravám. Stát tím dával najevo, že ochrana obchodních tras a důvěry v námořní přepravu má přednost před dřívější volnější praxí.
Piráti se proto pokusili hledat ochranu přímo u evropských panovníků. Pozornost získali i u anglické královny Anny, která nabízela pardon a možnost usazení výměnou za několik lodí a 10 milionů francouzských livrů. Šlo o mimořádně vysokou částku, když zručný řemeslník si tehdy mohl vydělat přibližně 900 livrů ročně. V pozadí tak nebyla jen otázka trestu, ale i snaha převést část pirátského majetku do legálnějšího rámce a uklidnit situaci na důležitých trasách.
Klíčovou roli v dalším vývoji sehrál případ Williama Kidda. Tento skotský kapitán patřil mezi vážené obyvatele New Yorku a měl zkušenosti z bojů proti Francouzům v Karibiku. Roku 1695 odjel do Londýna se záměrem založit obchodní společnost, ale místo toho získal korzárský patent. Ten mu zaručoval podíl na kořisti a právo napadat piráty a francouzská plavidla. V květnu 1696 vyplul z Plymouthu na lodi Adventure Galley a o rok později dorazil k Madagaskaru a k ústí Rudého moře.
Výprava se však dostala do ekonomické pasti. Kidd nenacházel cíle, které by mohl legálně napadnout, a čelil nespokojené posádce, jejíž výdělek byl na kořisti závislý. Po konfliktu s dělostřelcem Williamem Moorem, který po úderu okovaným vědrem zemřel, bylo navíc zřejmé, že se Kidd po návratu nevyhne soudu. S hrozbou vzpoury a bez výsledků nakonec obrátil kurz a začal přepadat lodě v Indickém oceánu. Později přišel i o část mužů, když většina přešla ke kapitánu Cullifordovi. Kidd následně spálil děravou Adventure Galley a se zbytkem posádky se vydal zpět do Nové Anglie.
Ještě před návratem věděl, že je stíhán jako pirát. Část kořisti proto ukryl na Gardinerově ostrově a pokusil se vyjednávat prostřednictvím dopisu guvernérovi Bellomontovi, kterému poslal i podíl z lupu. Bellomont ho ale vylákal do Bostonu příslibem milosti a 6. července 1699 ho nechal uvěznit. V Anglii pak Kidd čelil obvinění z pěti doložených případů pirátství a také žalobě za vraždu Williama Moora. Odsouzen byl k smrti a 23. května 1701 oběšen. Jeho tělo pak viselo v Tilbury Point nad Temží tři roky jako výstraha ostatním.
Kiddův případ podstatně oslabil šanci na dohodu mezi madagaskarskými piráty a anglickou korunou. Důvěra se rozpadla a jednání skončila. Piráti se ještě několik let snažili využít zájmu evropských panovníků o obchod s Asií a hledali podporu u tureckého sultána, francouzského a švédského krále i ruského cara, ale bez úspěchu. Komunita na Madagaskaru tak postupně ztratila zázemí, politickou oporu i obchodní využitelnost a její význam se vytratil spolu s proměnou námořního trhu a tvrdší kontrolou hlavních obchodních cest.
