Pákistánská agrární krize už dávno není jen sporem o výkupní cenu pšenice. Rostoucí náklady farmářů, slabší výnosy a nevyrovnaná státní politika se stále výrazněji promítají do zahraničního obchodu i cen potravin, což zhoršuje postavení pěstitelů, odběratelů i domácností.

Nejviditelnější napětí je patrné na trhu s pšenicí. Nespokojenost zemědělských organizací, zejména v provincii Paňdžáb, souvisí s tím, že vláda ustupuje od rozsáhlých nákupů úrody. Farmáři jsou tak více odkázáni na soukromé kupce právě ve chvíli, kdy jim prudce zdražily klíčové vstupy. Výrazně vyšší jsou podle nich náklady na hnojiva, elektřinu, naftu, stroje i pracovní sílu, zatímco ceny, které za produkci dostávají, často nepokrývají ani výrobní náklady.

Problém se ale netýká jen pšenice. Pod tlakem jsou také bavlna, cukrová třtina, brambory a další hlavní plodiny. Jejich rentabilitu oslabují horší sklizně, výkyvy počasí, útoky škůdců, převis nabídky na trhu, opožděné platby i nejistota v hospodářské politice. Dražší zavlažování a zemědělské vstupy přitom dopadají zvlášť silně na malé a střední pěstitele.

Tyto potíže už jsou zřetelně vidět i v makroekonomických datech. Podle pákistánského statistického úřadu Pakistan Bureau of Statistics vzrostl ve fiskálním roce FY26 dovoz potravin o 11,66 procenta na 9,15 miliardy dolarů z 8,2 miliardy dolarů o rok dříve. Současně se potravinářský export propadl o 29,49 procenta na 5,02 miliardy dolarů proti 7,12 miliardy dolarů ve FY25. Deficit potravinového obchodu, který ve FY25 činil zhruba 1,08 miliardy dolarů, se tak během jediného roku rozšířil přibližně o 283 procent na 4,13 miliardy dolarů.

Významnou část dovozního účtu tvoří palmový olej. Jeho import stál zemi ve FY26 celkem 3,8 miliardy dolarů, tedy více než 41 procent celkového dovozu potravin. Dovezený objem se zvýšil o 8,36 procenta na 3,48 milionu tun. Pákistán přitom dlouhodobě zanedbává rozvoj domácí produkce olejnin. Řepka, slunečnice i hořčice by mohly snížit závislost na dovážených jedlých olejích, jejich pěstování se však podle dostupných dat nerozvinulo v potřebném komerčním měřítku.

Podobně výmluvný je vývoj u cukru. Dovoz vyskočil z pouhých 3 508 tun ve FY25 na 309 545 tun ve FY26. Hodnota dovozu se téměř zpětinásobila na 175 milionů dolarů. Nejde přitom jen o důsledek počasí nebo globálních cen komodit, ale také o slabiny v řízení domácích dodávek, odhadech sklizně a nastavení zásahů státu do trhu. U země s rozsáhlým pěstováním cukrové třtiny to ukazuje na problém v domácí výrobě i v organizaci trhu.

Export slábne, konkurenceschopnost zůstává nízká

Ještě větší varování přináší exportní strana bilance. Pákistán nejen více dováží, ale současně výrazně méně vydělává na prodeji potravin do zahraničí. Dobře je to vidět na rýži, která patří k hlavním zemědělským exportům země. Příjmy z vývozu rýže klesly ve FY26 o 31 procent na 2,29 miliardy dolarů z 3,35 miliardy dolarů ve FY25.

Pákistánští exportéři rýže čelili silné mezinárodní konkurenci, zejména po návratu Indie na světové trhy po zmírnění tamních exportních omezení. Nejtvrději to zasáhlo nebasmati odrůdy, jejichž vývoz výrazně oslabil. U basmati byla situace stabilnější a příjmy se držely kolem 843 milionů dolarů.

Některé segmenty sice rostly, ale celkový obraz nezměnily. Export masa se zvýšil o 7,1 procenta na 530 milionů dolarů a vývoz ryb a rybích výrobků vzrostl přibližně o 3,6 procenta na 482,08 milionu dolarů. Na druhé straně export zeleniny spadl o 55,72 procenta a vývoz ovoce zůstal prakticky beze změny.

Základní slabina je podle dostupných údajů strukturální. Pákistán vyváží zemědělské komodity hlavně tehdy, když domácí produkce převýší okamžitou domácí spotřebu, nikoli jako soustavný producent cílený na konkrétní zahraniční trhy. Takový model vytváří spíše výkyvy než spolehlivé dodávky.

Konkurenceschopnost navíc podkopávají vysoké ceny nafty, elektřiny a hnojiv. Slábnoucí měna pomáhá exportérům jen omezeně, pokud významná část zemědělských vstupů stejně pochází z dovozu.

Ztráty po sklizni dál zvyšují tlak na ceny i dovoz

Pákistánské zemědělství se dlouhodobě potýká se stagnujícími výnosy, zastaralými pěstitelskými postupy, slabou úrovní osiv, nedostatečnou mechanizací i omezeným přenosem moderních poznatků do praxe. Situaci dále zhoršují vysoké ztráty po sklizni. U části rychle se kazící produkce se významný objem ztratí ještě předtím, než se dostane ke spotřebitelům, a to kvůli nedostatečnému skladování, dopravě a chybějící chladírenské infrastruktuře.

Asijská rozvojová banka ADB ve zprávě zveřejněné v prosinci 2024 uvedla, že celkové ztráty po sklizni se v Pákistánu podle druhu plodiny pohybují mezi 20 a 40 procenty. To dále snižuje objem zboží pro domácí trh i pro export a zvyšuje tlak na dovoz.

Vzniká tak začarovaný kruh. Farmáři mají nízké výnosy a nedostatečné tržby, takže méně investují do lepších osiv, techniky, zavlažování nebo skladování. Slabé investice pak drží výnosy nízko, omezují domácí nabídku i vývozní přebytky a prohlubují závislost země na dovozu. Vyšší náklady se nakonec přelévají i do cen pro spotřebitele.

Na jedné straně si pěstitelé stěžují, že za úrodu nedostávají odpovídající cenu, na druhé straně domácnosti narážejí na stále dražší potraviny. Mezi oběma stranami stojí dlouhý a neefektivní dodavatelský řetězec s prostředníky, dopravci, velkoobchodníky, zpracovateli a maloobchodem.

Samotné mimořádné dovozy, administrativní cenové stropy nebo dočasné dotace podle popsaných dat problém nevyřeší. Klíčové je zvýšit ekonomickou životaschopnost zemědělství a jeho mezinárodní konkurenceschopnost. To by vyžadovalo širší komercializaci pěstování olejnin, zavádění výnosnějších a klimaticky odolnějších osiv, efektivnější zavlažování, větší mechanizaci i silnější zemědělský výzkum a poradenské služby. Stejně důležité je modernizovat sklady a chladicí řetězce a více podporovat zpracování potravin, certifikaci kvality a vývoz výrobků s vyšší přidanou hodnotou namísto převahy málo zpracovaných komodit.