Raně novověké právo považovalo stejnopohlavní styky za trestné jednání, nikoli za projev sexuální orientace v dnešním pojetí. V českých zemích se právní postih postupně opíral o zeměpanské zákoníky a v krajních případech umožňoval i trest smrti. Zásadní obrat přineslo až osvícenské trestní právo na konci 18. století, kdy nejtvrdší sankce nahradilo vězení, tělesné tresty a nucené práce.

V prostředí náboženských sporů 16. století sloužila obvinění ze „sodomie“ také jako nástroj osobních a církevních konfliktů. Takové nařčení se objevilo například u kněze Matěje Kozky z Rynárce, který střídal katolickou a utrakvistickou církev. Protože se tvrzení zřejmě nepodařilo doložit, jeho další kariéru zásadně nepoznamenalo.

Právní rámec se ve střední Evropě utvářel pod vlivem hrdelních řádů vydávaných habsburskými panovníky. Zákoníky Karla V. z roku 1532 a Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy z roku 1656 sice přímo neplatily pro Čechy, Moravu a Slezsko, vyšetřovací a soudní orgány k nim však až do počátku 18. století přihlížely. Prvním předpisem s přímou působností pro české země se stal trestní zákoník Josefa I. z roku 1707.

Josefina spojovala různé skutky pod jediný trestný čin

Takzvaná Josefina, neboli Constitutio criminalis Josephina, zařazovala pod široce vymezený pojem sodomie stejnopohlavní praktiky, některé formy heterosexuálního styku i zoofilii. Zákoník pracoval s ponižujícím označením pachatelů a stanovoval mimořádně tvrdé postihy: podle závažnosti případu mohlo následovat stětí a spálení těla, případně upálení zaživa. Podobný přístup zachoval také hrdelní řád Marie Terezie z druhé poloviny 18. století, platný v západní části habsburské monarchie včetně českých zemí.

Praxe soudů přitom nebyla zcela jednotná. Dochované případy ukazují, že vedle hrdelních rozsudků existovaly rozdíly dané postavením obviněných i okolnostmi kauz. Učitel Sixtus byl v Žehušicích 2. ledna 1590 popraven poté, co měl nutit své žáky ke stejnopohlavním stykům. Naopak slezský šlechtic Zikmund hrabě z Tschirnhausu, opakovaně řešený úřady pro vztahy s muži a nátlak vůči služebnictvu, dostal ve Vídni v listopadu 1733 doživotní žalář. Po dvou letech mu byl trest zmírněn na pobyt v jeho domě v Nise se zákazem město opustit; později mu soud uložil dvouletý pobyt v klášteře.

Vojenské soudnictví dokládá případ rytmistra Aslborna z tažení proti Turkům v Uhrách roku 1603. Byl obviněn ze znásilnění mladého služebníka a původní rozsudek počítal s mimořádně krutou popravou. Aslborn před ním uprchl, po dopadení však byl nakonec sťat mečem. Vyšetřování zároveň odhalilo širší okruh jeho mužských partnerů, což naznačuje, že intimní vztahy zůstávaly v některých prostředích skryté, dokud nepřerostly v otevřený skandál nebo násilí.

Osvícenské reformy nahradily popravy vězením a prací

Trestní zákoník Josefa II. z roku 1787 znamenal pro trestní systém podstatný posun, protože zrušil trest smrti i v těchto případech. Stejnopohlavní styk nadále chápal jako zakázané jednání, při stanovení sankce však přihlížel k tomu, zda vyvolal veřejné pohoršení. Ukládalo se věznění, výprask holí nebo povinnost vykonávat veřejně prospěšné práce. Když nový rakouský zákoník na počátku 19. století trest smrti znovu zavedl, na sodomii už jej nevztáhl.

Od počátku 18. století se v Amsterodamu, Londýně a dalších západoevropských městech vytvářely trvalejší sítě kontaktů mezi lidmi vyhledávajícími stejnopohlavní vztahy. Ve střední Evropě jsou podobné struktury doloženy až kolem roku 1800. Právní postih ale v řadě evropských zemí přetrval hluboko do 20. století a moderní totalitní režimy přinesly další plošné represe.

Postupná dekriminalizace byla spojena s proměnou odborného i společenského pohledu: stejnopohlavní přitažlivost začala být chápána jako trvalejší orientace, nikoli jako jednotlivé provinění. Samotný termín homosexuál se objevil až v 60. letech 19. století. Ve druhé polovině 20. století se ve vyspělých zemích prosazovalo právní zrovnoprávnění a vznikala moderní gay a lesbická identita, přesto otázky postavení stejnopohlavních párů zůstávají součástí veřejné debaty i dnes.