Ústavní soud zrušil rozhodnutí, která dědici preventivně zakazovala podávat katastru a dalším orgánům návrhy vycházející z odevzdací listiny z roku 1930. Sporné nároky na zástavní právo tím nejsou potvrzeny, soud však zdůraznil, že ochranu vlastnictví nelze vykládat jako právo druhé straně předem uzavřít cestu k úřadům a soudům.

Dědic se opakovaně domáhal zápisu zástavního práva k nemovitostem, které patří jiným vlastníkům. Svůj postup opíral o téměř sto let starou odevzdací listinu, z níž podle něj přešly pohledávky jeho předků v celkové výši 25 500 korun v tehdejší měně. Odevzdací listina byla v tehdejší právní úpravě soudním rozhodnutím, jímž se dědicům formálně předávala pozůstalost a které sloužilo jako doklad o nabytí majetku.

Dotčení vlastníci se bránili žalobou na ochranu vlastnického práva podle § 1042 občanského zákoníku. Argumentovali mimo jiné tím, že uplatňované nároky jsou promlčené. Prvostupňový soud následně muži i jeho bratrovi uložil, aby ve vztahu k daným nemovitostem nevedli řízení a nepodávali návrhy ani jiná podání založená na historické listině. Odvolací soud tento zákaz vůči stěžovateli potvrdil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.

Praktickým argumentem vlastníků byla také plomba, kterou katastr vyznačuje po zahájení řízení o návrhu na vklad. Zápis upozorňuje na prověřování či možnou změnu právních poměrů u nemovitosti a může zkomplikovat nakládání s ní, například při jejím prodeji nebo financování. Nižší soudy proto považovaly opakovaná podání za zásah do vlastnického práva.

Plomba v katastru není důvodem k předběžnému zákazu podání

Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1922/26 ze 9. září 2026 tento výklad odmítl jako nepřípustně rozšiřující. Samotné podání návrhu ke katastrálnímu úřadu podle něj nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnictví. Naproti tomu zákaz obracet se na orgány veřejné moci omezuje právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Podle soudu nelze předem vycházet z toho, že každý další návrh bude neúspěšný, a nahradit tak rozhodování příslušného úřadu. Katastrální úřad musí konkrétní návrh posoudit podle platného práva. Soud zároveň nemá určovat, jak má správní orgán v budoucnu věc vyřídit.

Rozhodnutí neznamená, že dědicovi zástavní právo skutečně vzniklo ani že mu katastr vyhoví. Otevírá mu ale znovu možnost podání učinit a nechat je individuálně posoudit. Ústavní soud připomněl, že neúspěch ve správním řízení sám o sobě automaticky nebrání podání obdobného návrhu v budoucnu; právní úprava brání především tomu, aby úřad totéž právo přiznal dvakrát.

Vlastníci ani úřady tím podle nálezu nezůstávají bez ochrany před účelovými či opakovanými návrhy. Katastr může v konkrétním případě vyhodnotit postup jako zneužití práva, jemuž nelze poskytnout ochranu. V občanském soudním řízení navíc zamítavé pravomocné rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté. Tyto nástroje mají chránit stabilitu vlastnických vztahů, aniž by komukoli plošně bránily obrátit se na veřejný orgán.

Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí Nejvyššího a odvolacího soudu i příslušnou část prvostupňového rozsudku ve vztahu ke stěžovateli. Zákaz uložený jeho bratrovi zůstal v platnosti, protože se proti původnímu rozsudku neodvolal. Rozdílný procesní postup obou dědiců tak vedl i k rozdílnému výsledku.